Zatímco většina děl z prvních tří výstav byla mnohokrát publikována, u Tomana (1924–1972) jde o výstavní premiéru nových zvětšenin, které z jeho negativů v majetku Východočeské galerie pořídil Luděk Vojtěchovský. Pětašedesát snímků, vybraných kurátorem Vítem Boučkem, představuje pouhý zlomek tvorby tohoto dosud neprávem opomíjeného pardubického rodáka, jež zahrnuje kromě fotografií také animované filmy, kresby, koláže, fotomontáže a knižní grafiku. Ale ani jeho fotografické dílo zde není ukázáno v celé šíři, protože na výstavě chybějí ukázky klasičtějších snímků čtvercového formátu stejně jako osobitých novoročenek a drobných sekvencí, zobrazujících rozličné happeningy, hry, zásahy do krajiny či kresby světlem, které řadí Tomana k našim průkopníkům akčního a konceptuálního umění. Přestože však máme možnost vidět jen panoramatické snímky, i z nich je zřejmé, že Toman patřil k nejoriginálnějším českým fotografům 50. a 60. let.

Skutečnost, že Jiří Toman byl přítelem Josefa Sudka a asistoval při pořizování řady záběrů z jeho knihy Praha panoramatická, dokumentují především melancholické fotografie z břehů a nábřeží Labe, často snímané za mlhy a oparu, záběry stromů na okraji silnic nebo obrazy městské periferie. Většina dalších snímků však svědčí o tom, že se ze Sudkova romantizujícího vlivu vymanil a vytvářel daleko živější záběry, které akcentem na motivy starých automobilů, motorek a bicyklů, dětských hřišť nebo sportovišť mimoděk připomínají spíše panoramata od francouzského fotografa Jacquese–Henriho Lartigua či obrazy Kamila Lhotáka. V řadě případů – nejmarkantněji asi v přízračných záběrech z mořských pláží – se častým zapojováním vržených stínů, využíváním vizuálních symbolů a konfrontací různých dějů přiblížil až k současným trendům subjektivního dokumentu. Pardubická výstava ukazuje v tematicky a motivicky ucelených skupinách jeho čtyřicet i padesát let staré snímky, které zachycují mnohé typické atributy doby svého vzniku, avšak přitom působí svrchovaně moderně.  V době, kdy je Toman pořizoval, v české fotografii stále ještě dozníval stalinistický socialistický realismus, který jen zvolna střídaly lyrické záběry v duchu poezie všedního dne nebo uhlazené návaznosti na surrealismus. Toman v mnohých svých panoramatech, v nichž vedle obrazových metafor a významových podtextů dokázal využít nevšedních kompozic, protisvětla či pohybové neostrosti ke zdůraznění svého osobitého vidění, předběhl dobu a vytvořil snímky, které svou myšlenkovou hloubkou a originalitou formy obstojí i v mezinárodním kontextu. Díky pardubické výstavě, jež by měla být na jaře reprizována v ostravské galerii Opera, zase můžeme poznat Tomanovo dílo lépe. Ale přes 2500 dosud nezvětšených negativů z Tomanovy pozůstalosti, které Východočeská galerie nedávno získala, nám může ještě přinést mnoha dalších překvapujících objevů.