Arles_2016_festivalové centrum v Arles_foto_Podestát

Arles_2016_expozice_Charles_Fréger_foto_Podestát

Charles_Fréger_NAMAHAGE_Ashizawa_Oga_préfecture d’Akita

Arles_2016_letošní festivalove logo

Albert_Fernique_La Statue de la liberté de Bartholdi en construction_1884

Arleské fotografické setkání 2016
„Fotografové hledají v současnosti nová teritoria, svědectví, jsou vypravěči, dokládají historické události a zároveň zpochybňují samotné médium“, říká k letošnímu programu, sestávajícímu ze čtyřiceti velkých výstav fotografického festivalu v jihofrancouzském Arles jeho ředitel Sam Stourdzé. Ve městě má tradici již 47 let.
„Jako malé dítě jsem vyrůstal ve dvou místnostech pod úrovní suterénního, vlhkého bytu bez topení, koupelny, WC. Dnes bydlím na kopci v Summersetu s pohledem k řece do údolí“, zmínil v rozhovoru Don McCullin, jehož retrospektivní výstava v kostele vedle radnice je jednou z velkých arleských lákadel. Na přednášce nazvané „Je fotografie zbraní?“ připomněl: „Válka je hrozná zkušenost, proto dnes fotografuji především klidnou krajinu okolo Sommersetu, hledám svůj vnitřní klid.“ Válečné záběry, kterými proslul autor nejvíce, tady můžeme potkat pouze útržkovitě prostřednictvím několika kusů dobových periodik. Kurátoři Simon Baker a Shoair Mavlian dali přednost výběru z McCullinových fotografických začátků, kdy kinofilmovým aparátem na černobílý film zachycoval nejednoduchý život poválečné anglické společnosti nebo existencionální bídu bezdomovců. Tyto fotografie jsou instalací v kontrastním protipólu k nedávným, uhlazeným a klidným záběrům krajin okolí Sommersetu nebo k popisným snímkům historických staveb v syrské Palmýře nebo Aleppu. Arleský festival převzal z předchozích ročníků členění expozic do několika programových částí. Například v sekci „Street Photography“ je zařazen průřez tvorbou levicově smýšlejícího Sida Grossmana (1913–1955), příslušníka newyorské Fotoligy (1913–1955). Prostřednictvím pohotových, místy poetických záběrů zobrazil mezi roky 1930–1950 nepřikrášlený život hlavně chudších vrstev americké společnosti. O několik generací mladší Ir Eamonn Doyle (1969), vystavující o patro výše nad Grossmanem – v Centru Vincenta van Gogha, ukazuje černobílé i barevné snímky pouličního života, které ve spojení s důmyslným architektonickým řešením, nasvětlením a ve spojení s reprodukovanou hudbou překvapí svým účinkem. Doyle dokládá poučenost současnými fotografickými trendy, ale i malířským vzděláním nebo působištěm v hudebním průmyslu. Nepřehlédnutelný je i výběr z dnes již klasického dokumentárního díla Američana Garry Winogranda nebo současná tvorba o generace mladšího Ethana Levitase, jenž se snaží obrazem uchopit vlastní fotografování jako intervenci a vzniklé fotografie jako událost, zasazenou do kontextu různé míry občanské angažovanosti. Ten, kdo má rád westernové příběhy, není překvapivě ani v Arles zklamán. Hned vedle festivalového centra je v rozlehlém sakrálním prostoru expozice, odkazující nejprve k němé filmové produkci Joë Hammana a Jeana Duranda, vznikající v době před první světovou válkou v oblasti Camargue, stejně jako podobně situované příběhy novodobějších filmů. Na vystavených fotoskách, tištěných dobových plakátech i v promítaných pasážích o zaručeně „pravých“ kovbojích, můžeme vedle thymolínových úsměvů hlavních aktérů najít i paralely se současným mediálně vylepšovaným politickým světem. Tabákový gigant Marlboro si před lety vybral za účinnou reklamu svých produktů fotografii neohroženého kovboje na koni. Z ní se poučili v sebeprosazování i strůjci politického image. Potvrzují to také vystavené fotografie dvou „neohrožených“ mužů na koni – Nicolase Sarkozyho nebo Vladimíra Putina. Výrazný umělec současné světové scény Maurizio Cattelan společně s fotografem Pierpaolo Ferrarim vsadili v roce 2010 na spolupráci při tvorbě stylového časopisu ToiletPaper. Leitmotivem jeho obsahu, i představené výstavy, je odsudek konzumní společnosti. Syté barvy stylizovaných fotografií mají být výzvou k divákovi: „přehodnoťme kódy módy, všudypřítomné reklamy nebo filmy.“ Jeden ze snímků dvojice – kos útočící na ženský chrup, je i letošním logem arleského festivalu. Yann Gross, vítěz loňské kategorie autorských knih, dostal, stejně jako jeho předchůdci, příležitost k samostatné výstavě. Projekt The Jungle Show je vyprávěním příběhu španělského dobyvatele Francisco de Orellana, jenž v roce 1541 při hledání skořice složitě putoval zákruty řeky Amazonky. Grossova vizuální odezva odkazuje k daným expedicím, obrazem ale také zpochybňuje ideu pokroku a rozvoje. Erik Kessels, holandský designer a umělec pracující s fotografickým médiem v roli kurátora, sestavil pro Arles expozici „Báječné poruchy“. Prostřednictvím různících se přístupů – např. při zachycování pouličních scén, během technologických procesů nebo při výkladových interpretacích, předkládá divákovi různé způsoby obrazových pochybností o dokonalosti současných technologií. Nepoučený návštěvník ovšem může být v poschodí arcibiskupského paláce zmaten podobně jako u téměř nesrozumitelné přehlídky Stéphanie Solinas v souvisejícím klášteře svatého Trofima. Solinas se pokusila obrazem, videem a instalací uchopit paměti míst roku 1906 v Marseille, aby zpřítomnila zasuté myšlenky, obrazy a vzpomínky, z nichž mnohé zůstávají skryté i nejednomu návštěvníkovi. Do sekce „pozoruhodností“ byl zařazen symbol svobody a demokracie – Socha Svobody v New Yorku, dílo Francouze Auguste Bartholdiho. Komorní přehlídka přibližuje v rozlehlém antickém muzeu proces vzniku daného monumentu prostřednictvím dobových fotografií, časopiseckých ilustrací a plakátů. V potemnělém prostoru přízemí budovy, a s baterkami zapůjčenými uvaděči, můžeme následovat výsledek desetileté investigativní fotografické práce João Piny, Portugalce žijícího v Buenos Aires. Výstava Operace Kondor má prapůvod v tajném vojenském plánu z roku 1975, v němž figurovalo šest latinskoamerických zemí: Brazílie, Argentina, Bolívie, Chile, Uruguay a Paraguay. „Komunistická hrozba“ v těchto zemích eskalovala zatýkání levicově orientovaných jedinců, záhadná zmizení, zatýkání i vraždy. Fotografie proto působí jako výkřiky zamrzlé v čase, portréty se snoubí s tichem a vzpomínkami na historickou skutečnost. Nová éra v historii médií v globálním kontextu začala 11. zářím 2001 a řada umělců na danou tragickou událost v Arles reaguje výstavou „Nothing But Blue Skies“. Je zamýšlena jako představení nových významových symbolů. K japonským lidovým rituálům zase odkazují velkoformátové snímky Charlese Frégera v sekci Monstra. Do festivalu patří i výstava výrazných, stylizovaných a často provokujících fotografií Andrese Serrana v nedalekém Avignonu vztahující se k mučení. Podobně jako v předchozích ročnících, vedla organizátory setkání koloniální nostalgie i letos k rozhodnutí zařadit do expozic v sekci „Afrika Pop“ kolekci Swingující Bamako (nejen na fotografiích Malicka Sidibého) o éře legendární hudební skupiny Las Maravillas de Mali. Expozice u vlakového nádraží je zase o dramatech a fantazii filmů z Nollywoodu, obří filmové produkce v nigerijském Lagosu.

Don_McCullin_Petit matin_West Hartlepool_comté de Durham_1963

L’Équipe d’Hara Kiri a testé le Concorde_Hara Kiri_1983_Photographe Jacques Chenard dit Chenz

Malick_Sidibé_Regardez-moi!_1962

Toiletpaper magazine Maurizio Cattelan a Pierpaolo Ferrari

Sid Grossman_Coney Island_1947

William_Klein_Kazuo_Ono_Tokio_1961

Yan Morvan_ bojistě_Austerlitz_Slavkov u Brna

Díla dvou klasiků fotografie, Japonce Eikoh Hosoe a Američana Williama Kleina, žijícího od konce druhé světové války v Paříži, najdeme v rozlehlé kapli svatého Martina. Spojovníkem jejich výstavy velkoformátových černobílých zvětšenin je spolupráce obou klasiků černobílé fotografie s japonským tanečníkem Kazuo Ohno (1906–2010) Zatímco Hosoe obrazově vytěžil pohled na tělo v tvarových i světelných kontrastech (především v díle ze 60. let 20. stol.), Klein o mistrovi vytvořil v roce 1961 při fotografování života Tokia expresivní esej snímanou v okolí městské části Shimbashi. Hara-Kiri, časopis, využívající hlavně fotografické příběhy, proslul skandály, zákazy i soudními spory v rozmezí let 1960–1985. Pokleslá krása i nevkus, svět falešných reklam a křečovitý humor odkazuje v Arles k dvaceti pěti rokům chaotické historie nespoutaně skandálního periodika založeného François Cavannou a Georges Bernierem. Yan Morvan ukazuje na arleském festivalu bojiště, která je dobré navštívit byť jenom na fotografiích nebo ve vydané knize. Ceněný fotoreportér, dokumentující světové konflikty, se v roce 2004 rozhodl změnit profesní stereotyp. Během posledních deseti roků objížděl světová bojiště, která se zapsala do historie lidstva. Projekt instalovaný v kapli svatého Laurenta je sérií rozměrných snímků polí, lesů, břehů řek, mostů, měst zničených i ve stavu torz, terénních valů. Morvan snímky doprovází i popisy historických faktů a slova obrazy umocňují, přibližují krutou historii. Přestože příroda mnohdy zcela pohltila utrpení, krev i padlé bojovníky, místa bolesti i zmaru vyvstávají opět do popředí. Česká republika je zde zastoupena obrazem místa bitvy u Slavkova (1805). Nepřehlédnutelný, a také každoroční festivalový sponzor Olympus, inicioval kolektivní výstavu Michaela Ackermanna, Jeana –Christian Bourcarta, Stanley Greena, Denise Darzacqa a Klavdije Slubana. Zvláště prvně jmenovaný autor odhaluje osobitý „deník obrazů“, pocitově založený na chvění, halucinacích, šelestech a vzdechách s výkřiky do okolí v čase mezi úsvitem a soumrakem. Nadace Luma, která viditelně s festivalem v Arles spolupracuje díky mecenášce Maje Hoffman ze Švýcarska, každoročně (od roku 2002) uděluje cenu za fotografický „Objev roku“. Je spojena s finanční částkou 25 000 eur a letos ji získala Sarah Waiswa, autorka z Niarobi. Její značně podbízivý projekt seskupuje portréty žen – albínek, ukazované na pozadí slumů Kibery. Mají přehodnotit nahlížení společnosti na danou jinakost pronásledovaných i vysmívaných jedinců. Nominována byla i německá absolventka Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Stephanie Kiwitt s fotografiemi z prostředí Prahy. Cenu v kategorii knih Fotografie a text, do které byla letos nominována i česká úspěšná dvojice letošní ceny Magnezia Litera, Dita Pepe a Bára Baronová za knihu Intimita, nakonec získal Edmund Clark za publikaci vydanou newyorským nakladatelstvím Aperture. Úvodního červencového otevření oficiálního arleského festivalu se zúčastnilo 15 200 návštěvníků, o 12% více než v roce předchozím. Pro českou kulturní scénu obrovský rozpočet arleského setkání 6 700 000 € (38% jde z veřejných fondů a 18% od sponzorů) je jen utopickou představou. První týden zahájení bylo přítomno také 88 vydavatelů fotografických knih z různých zemí na druhém ročníku Cosmos Arles Books. Díla 137 tvůrců ve výběru 38 kurátorů jsou přístupná až do 25. září. Souběžný 21. ročník Off festival nabízí rovnou stovku výstav. Jsou různého rozsahu i proměnlivé kvality. A kdo by přece jenom do Arles zamířil jen za zvláštním svitem jižního slunce v podání Vincenta van Gogha má také o zážitek postaráno. V moderní, historicky neprovokující architektuře Nadace Vincenta van Gogha, je k vidění do 11. září unikátní soubor často neznámých, a sem zapůjčených originálních děl, vytvořených tímto malířem právě v Provence.

Václav Podestát

_______________________________­__________________________________________

Les Rencontres De La Photographie Arles, 4. 7. – 25. 9. 2016