Vilnius, 2004

Hersonissou, 2002

Melbourne, 2004

Interpretační pole těchto „nedopovězeností“ omezuje stín – neodlučitelný prvek téměř každé Birgusovy fotografie. Vrhaný před osoby nebo předměty nacházející se mimo záběr, poukazuje na to, co se tam děje. A je chabou náhradou světa, se kterým se nemůžeme seznámit. To je další prvek hry s divákem neustále mámeným sekundárními produkty, vedlejšími efekty. Přece stín může být matoucí, nedůvěryhodný, dvojznačný. A přece je u Birguse stín dvojmocným prvkem.  Autor konstruuje svůj metaforický svět na základě protikladu světla a stínu. Idylická prosluněná scéna s dětmi z Tenerife (1999) je konfrontována se syrovostí zastíněné horské krajiny. Často nejsme schopni pochopit skutečnost, kterou nám odhaluje světlo, a přece jí vidíme a můžeme se ji pokoušet pochopit – stín nám takovou možnost nedává. Skrývá vše, co bychom měli spatřit, trápí nás svou nejednoznačností, tvoří hádankovou „krajinu temnoty“. Do takovéto krajiny se zdá směřují dvě ženy v Moskvě (2000): jedna je s tím již úplně smířená, druhá – nacházející se na hranici světů – se pokouší ještě na poslední chvíli načerpat trošku světla.

Fotografie Vladimíra Birguse vyžadují pozornost diváka, aby ze zdánlivého chaosu barev a postav, rozestavených jako loutky, objevil nevšední souvislosti a významy. Jak tvrdí samotný autor, barva na jeho snímcích ztrácí svou popisnost a začíná nabírat symbolického významu. Často celému záběru dominuje jedna barva – tímto způsobem Birgus vedle červené a žluté nejčastěji používá blankyt. Na snímcích z Miami Beach (2000), Melbourne (2004) a především z Doveru (1987) barva moře proniká rovněž člověkem, pohlcuje ho, jakoby zdůrazňovala jeho zcizení a bezmoc vůči živlu. Někdy zase, pro vyjádření dalšího významu, stačí malá barevná skvrnka – jako na snímku z Gorzowa (1986): zdá se, že obří kapka krve, namalovaná na zdi, každým okamžikem spadne na chlapce a vdechne nový život na dvorek, který se utápí v marasmu polské komunistické reality.

 Vypadá to, že lidé na Birgusových fotografiích hrají nějaké absurdní představení: zaujímají zvláštní polohy a mají nejroztodivnější výrazy obličeje, jako by chtěli znereálnit svojí každodennost; vznést se na úroveň umělosti, aby dali nové významy situacím, ve kterých jsou účastni. Tyto snímky by se mohly bez problému tvářit jako reportérský záznam festivalu pouličních divadel. Bungee skokan na Krétě (2002), chlapec v Berlíně (1993), nebo děti na Tenerife (1999) – všichni se zdají býti vytrženi z kontextu, násilím vyhozeni a s pečlivostí smontování fotografem do nového, umělého světa. Proto nehybně stojí zbavení své individuality. Ale zároveň často lidé u Birguse představují nepokorný živel (Tunis 1999, Portsmouth 1987, Chicago 1998): jsou v pohybu, často běží, jako by se chtěli vytrhnout, utéci. Ale ne před objektivem, ale ze světa, který autor s takovou pečlivostí komponuje. Jenže právě na to Birgus čeká. Tento útěk je průvodním smyslem jeho snímku. Utíkání vnáší neklid, je svědectvím pokusu něco skrýt. Fotograf demaskuje úmysly těchto lidí, nedovoluje jim skrýt jejich osobní minulost – ponechává nás a ní svému osudu a tímto tvoří další sféru nedovysloveností a nevydovyřknutí.

 Birgus obětuje spousty času a energie hledáním situací, které na fotografii získají cílený význam. Nebylo by jednodušší nahrát takovéto situace v uměle vytvořených podmínkách, kde proces vzniku snímku je možno mít pod absolutní kontrolou? Ne, protože síla Birgusových fotografií je v podstatné míře v tom, že autor ztrácí podstatnou část kontroly nad tvůrčím procesem. A on o tom zajisté ví. Jeho zdánlivě banální putování ulicemi s fotoaparátem je plně promyšlené vědomé hledání vlastních „možných světů“, které se stávají reálnými na okamžik, úplně náhodně a pouze v tom jednom. Ale paradoxně v místě, čase a zároveň v situaci fotografem přesně očekávané. Proto to, co vidíme na snímku, je kompilace náhody a cílevědomosti. Je to situace, které vznik si Birgus cíleně vynutil na skutečnosti, ale která je zároveň natolik náhodná, že by nemohla být čistě invenční inscenací, vzniklou třeba v ateliéru. V tom je unikátnost těchto fotografií.
  
Tomasz Czech, Krakov

Nakladatelství KANT vydalo k výstavě stejnojmennou knihu s textem Elźbiety Lubowicz v češtině, angličtině, francouzštině a polštině.