19/12/2004
Paris Photo 2004 a Měsíc fotografie v Paříži
 |
|
| Paris Photo - cena BMW |
A přitom před osmi lety, kdy mladý Holanďan Rik Gadella uspořádal jeho první ročník, se mnozí na vznik Paris Phota dívali krajně skepticky. Vždyť do té doby téměř všechny veletrhy s fotografiemi probíhaly ve Spojených státech, kde je nejvíce sběratelů starých snímků z 19. století, avantgardních děl z meziválečné doby i současné fotografie. Jenže Paris Photo se stalo velkou událostí, která do výstavních prostor přímo pod Louvrem přilákala daleko více návštěvníků než to dokázal newyorský veletrh AIPAD nebo veletrh Photo Los Angeles. A navíc mezi nimi bylo i mnoho významných sběratelů nejenom z Evropy, ale i z dalších kontinentů, takže většina vystavujících galerií vydělala nebo alespoň našla řadu nových perspektivních klientů. I když Paris Photo postupně rozšířilo svou výstavní plochu, o účast je takový zájem, že přihlášené galerie musí procházet sítem výběrové komise. Letos se to podařilo 105 vystavujícím, z toho 92 galeriím (včetně naší Leica Gallery Prague) a 13 fotografickým nakladatelstvím, časopisům, knihkupectvím a antikvariátům. Ačkoliv Rik Gadella už před časem prodal Paris Photo firmě Reed Expositions, největšímu světovému organizátorovi veletrhů, byla zachována tradice, že každoročně je umožněno za mimořádně výhodných podmínek vystavovat galeriím z jednoho státu (letos jím bylo Švýcarsko) a že nějaké významné veřejné či soukromé sbírce je dán prostor k představení. Tentokrát toto privilegium získalo Fotomuzeum z Winterthuru, do něhož byla nedávno převedena sbírka Švýcarské fotografické nadace. Diváci tak mohli obdivovat díla Roberta Franka, Larryho Clarka, Paula Grahama, Tiny Barneyové, Thomase Ruffa a dalších světoznámých tvůrců. V nedaleké projekční místnosti se navíc promítaly švýcarské filmy a videoprogramy s fotografickou tématikou.
 |
|||||||
| Marcos Lopez, Siréna u Rio de la Plata, 2002 |
V prodejní častí Paris Phota bylo možno najít ukázky ze všech etap vývoje fotografie. V zatemněném stánku pařížského dealera Laurenta Herschritta byly bodově osvětleny snímky z 19. století, mezi nimi záběry soptícího Vesuvu od Alphonse Bernouda a snímky Slunce od astronoma Janssena. Práce předních mistrů z počátku fotografie Talbota, Atkinse, Fentona, Brauna neno Négra byly k mání za desítky tisíc eur na stánku Hanse P. Krause z New Yorku. Podstatně větší prostor však měly modernistické a avantgardní práce z meziválečného období, jejichž ceny patřily k nejvyšším na celém veletrhu. Pařížská galerie Francoise Paviot nabízela Stieglitzovy snímky mraků z cyklu Ekvivalenty, Galerie Priska Pasquer z Kolína nad Rýnem měla originály Sanderových sociologických portrétů nebo experimentálních aktů od Hajeka-Halkeho, ve stánku pařížské galerie 1900-2000 dominovali představitelé surrealismu Man Ray a Dora Maarová, jeden z nejkrásnějších aktů Františka Drtikola byl v expozici Gitterman Gallery z New Yorku, konstruktivistické práce méně známých maďarských tvůrců Marty Aczelové, Imre Kinszkiho a Zoltána Seidnera bylo možno koupit ve stánku Vintage Gallery z Budapešti.
Největší zastoupení však měla na veletrhu tvorba současných autorů. Tím se Paris Photo nejvíce liší od newyorského konkurenta, veletrhu AIPAD, na němž stále převládají díla klasiků moderní fotografie. V Paříži je proto možno získat daleko lepší přehled aktuálních tvůrčích tendencí. Ovšem žž na malé výjimky tam chyběly práce autorů, kteří se nepovažují za fotografy, ale za umělce exploatující fotografické médium a zásadně vystavují jen v galeriích a na veletrzích zaměřených na současné umění, kde ceny mohou dosahovat podstatně vyšších částek než u klasických fotografií. A tak na celém veletrhu nebylo možno objevit jedinou velkoformátovou fotografii hlavní hvězdy tzv. Düsseldorfské školy Andrease Gurského, jehož práce se už dvakrát vyšplhaly na šest set tisíc dolarů, chyběly tam i autoportréty Američanky Cindy Sherman, jejíž jediný snímek Bez názvu č. 92 byl letos v listopadu prodán na newyorské aukci sbírky baronky Lambertové (před časem jsme ji mohli vidět i v Praze) za 478 400 dolarů, nebyla tam díla Walla, Taylorové-Woodové ani Koonse. I tak však bylo zastoupeno mnoho velkých hvězd současné fotografie – představitelé subjektivně dokumentární tvorby William Klein, Martin Parr či Nan Goldinová, autoři velkoformátových snímků městských scenérií, průmyslových staveb a devastovaných krajin manželé Becherovi, Gabriel Basilico, Simon Norfolk a Edward Burtynsky nebo tvůrci, osobitě kombinující principy inscenované, portrétní a dokumentární fotografie Tina Barneyová a Elena Dorfmanová. Tradičně pojatá reportážní a dokumentární fotografie byla zastoupena spíše pracemi autorů z 30.-60. let než současnými díly, a to dokonce i na stánku agentury Magnum. Veletrh potvrzoval známou skutečnost, že v současné fotografické tvorbě jednoznačně nedominuje jediný proud, jak tomu bylo třeba v 80. letech u inscenované fotografie, ale že vedle sebe koexistuje několik výrazných směrů a že se stále více prolamují hranice mezi různými druhy fotografie i mezi fotografií a výtvarným uměním. Přes ohromný nástup digitální techniky stále ještě většina exponátů patřila do tradičních technologií, ovšem bylo zřejmé, že u naprosto dominujících barevných snímků je dnes většině sběratelů v podstatě jedno, zda byly vytvořeny klasickým systémem negativ-pozitiv, byly zvětšeny na Ilfochromech nebo vznikly pomocí digitálních scanů či přímo z digitálního fotoaparátu. Obecně převládaly velké zvětšeniny na dokonalé řemeslné úrovni, u nás tak oblíbené práce, kdy se technické nedostatky vydávají za tvůrčí záměr, se na veletrhu prakticky neobjevily. Většina snímků patřila do střední nebo nižší cenové kategorie, což nepochybně bylo ovlivněno skutečností, že mezi téměř padesáti tisíci návštěvníky Paris Phota velkou značnou tvoří lidé, kteří nemají dost peněz na nákup Man Rayova rayogramu za 150 tisíc eur, ale chtějí si pořídit do svého pokoje pěknou fotografii za jeden nebo dva tisíce eur. To může potvrdit i Leica Gallery Prague, jež neprodala téměř nic z dražších originálů Sudka, Drtikola či Funkeho, ale skvěle prodávala snímky Luďka Vojtěchovského, které při cenách kolem dvou set eur byly nejlevnější na celém veletrhu, a našla i zájemce o fotografie Václava Jiráska, Evžena Sobka nebo studentky ústecké Univerzity J. E. Purkyně Silvie Milkové. Obecně ovšem letos měla řada galerií nižší profit než loni, kdy hlavně američtí sběratelé více nakupovali za své tehdy silnější dolary.
V každém případě byl letošní veletrh Paris Photo zajímavější než na paralelně probíhající Měsíc fotografie. Může za to hlavně skutečnost, že stále stejní organizátoři festivalu pod vedením ředitele Evropského domu fotografie Jeana-Luca Montersossa, kterým evidentně dochází energie, zvolili jako jediné téma historii a předem tak vyloučili rozsáhlejší zastoupení aktuální tvorby. Navíc ani většina historických výstav nepřinesla žádné zásadní objevy, ale znovu ukázala už mnohokrát viděná díla Stieglitze, Cartiera-Bressona, Capy, Doisneaua, Brava a dalších slavných tvůrců. Výjimkou nebyla ani největší festivalová expozice Stíny času v nedávno otevřeném novém centru fotografie, umístěném v budově Jeu de Paume nedaleko Louvru. I na ní byl vývoj fotografie 20. století představen výhradně na slavných snímcích Atgeta, Kertésze, Moholy-Nagyho, Cartiera.-Bressona, Rodčenka (v jeho případě kupodivu nikoliv na dobových originálech, ale na posmrtných zvětšeninách), Evanse, Franka, Becherových, Walla, Ruffa, Goldinové či Shermanové a nepřinesl žádné překvapení ani se nepokusil představit neméně důležitá díla italské, skandinávské, české nebo japonské provenience. K objevnější části Měsíce fotografie v Paříži tak patřilo jenom několik expozic: pečlivě připravená přehlídka Fotografie a okultismus, ukazující rozličné bizarní snímky duchů, přízraků či levitujících postav, rozsáhlé expozice argentinské fotografie 20. století a italské fotografie z období 1841-1941 nebo vtipná výstava Bruna Rosiera, který se s odstupem několika desetiletí fotografoval na stejných místech Manhattanu, Lisabonu či Káhiry jako muž na starých fotografiích. Naši sousedé z Polska se tentokrát v rámci polské sezóny ve Francii prosadili na festivalu hned několika expozicemi: z díla nedávno zemřelého Eustacha Kossakowského byla vystavena kolekce 159 záběrů sloupů, označujících hranice Paříže, výstava Polsko-Afrika představila snímky z afrického kontinentu od pěti polských fotografů a další rozsáhlá expozice ukázala výsledky projektu Ex oriente lux, na němž polští studenti opavského Institutu tvůrčí fotografie ukázali typické aspekty života na hranicích Polska, Litvy a Běloruska. Polské výstavy však byly letos výjimkou v programu pařížského festivalu, tradičně uvádějícího hlavně tvorbu ze západní Evropy a z USA a letos ignorujícího i dnes tak populární čínskou a ruskou fotografii. Fakt, že se pařížský Měsíc fotografie tentokrát snažil o větší mezinárodní záběr propojením s festivaly v Berlíně a ve Vídni, byl spíše formální oficialitou, projevující se hlavně na obálce katalogu (mimochodem vydaného opět jenom s francouzskými texty) a na plakátu než ve skutečnosti.
Eugéne Tibault, Henri Robin a přízrak, 1863, z výstavy Fotografie a okultismus
Simon Norfolk, Afghánistán, 2001
Elena Dorfman, Rebecca, 2001
Vladimír Birgus
Zdroj: DIGI 8/2004
