Oči. Světlo a tma. Jedno bez druhého nedává smysl. Svět je černý a svět je bílý. Jak kdy. Podle toho, jak se na něj díváme. Očima. Hlavou, rozumem, citem.

Prožitky. Nikdy nejsou černobílé. Pokaždé je v nich něco víc. Je v nich více světla nebo tmy, podle toho kdy je potkáme. Kdy se zastavíme a kdy se začneme dívat.

Okamžiky, kdy se světlo a tma spojí v obrazy, které se nedají zapomenout. Místa, která se navěky otisknou do sítnice a zůstanou tam, bůh ví proč navěky. Jako obrazy ze sna, bez kterých už se neobejdeme. Světlo a tma. Pocity někde na pomezí, které definují naše cesty. Drobnosti někde hluboko v malém vesmíru našich existencí. Odrazy v duši, které dávají našemu životu zdánlivý smysl.

Odrazy plné emocí a barev, které se perou o své místo na světle. Nebo ve tmě. Tam, kam zrovna patří. V ten daný moment. Dokonalý okamžik, který dává smysl a už nikdy nebude stejný. Ranní rosa. Večerní chlad. Vůně starých židlí na rozvrzané podlaze někde daleko, kam už se nikdy v životě nevrátíme.

Svět někde mezi světlem a stíny. Jedno neexistuje bez druhého. Nekonečné množství hvězd, které září nekonečným množstvím světla. A přesto je ve vesmírech tma. Fungují jinak než bychom čekali. Právě teď. Tady. Jen na pár chvil, které trvají věčnost.

Oči. Světlo a tma. Kdy jedno bez druhého nedává smysl. Svět, ve kterém se můžete zastavit. Jen na malou chvíli a podívat se na odrazy ze sna.

Podívat se tam, kam se už dostat nedá, protože ta sekunda je dávno pryč. Zmizela v moři času, oceánu světla a vesmíru tmy. Zůstaly jen okamžiky navěky otisknuté na sítnici. Existují a přežijí až dokud neskončí naše existence. Odrazy v duši, které nelze smazat. Ani zapomenout. Nikdy.

Rudolf Havlík