Barbora Kuklíková

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a Institut tvůrčí fotografie FPF v Opavě si Vás dovoluje pozvat na zahájení výstavy

BARBORA KUKLÍKOVÁ   CITY V CIZÍM CITY
MARTINA NOVOZÁMSKÁ   NA CESTĚ
BARBORA KREJČOVÁ   VZPOMÍNKY NA TO, CO SE NESTALO

v Galerii Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čsl. legií 14, Ostrava ve čtvrtek 9. září 2004 v 17.00 hodin.

Výstavu zahájil prof. PhDr. Vladimír Birgus.

Výstava bude otevřena vždy 1 hodinu před přestavením a potrvá do 5. 10. 2004. Projekt je realizován za finanční podpory statutárního města Ostravy.

Barbora Kuklíková: City v cizím city

     Zatímco ve Spojených státech, Velké Británii, Francii a dalších zemích s velkým množstvím přistěhovalců stojí problém emigrace už dávno v centru zájmu politiků, sociologů, psychologů i umělců, v České republice se mu až donedávna mnoho pozornosti nevěnovalo. Ale i tato země se stává útočištěm a cílem tisíců obyvatel mnoha jiných států, kteří v ní hledají více svobody nebo více peněz než mají doma. Stále více Čechů tak žije v sousedství lidí jiných národností, jiných kultur, jiného náboženství a mnohdy i jiné barvy pleti a učí se hledat svůj vztah k nim i svou míru tolerance k jejich odlišnosti.
     Téma emigrace se stále častěji objevuje i v dílech českých fotografů, ovšem v naprosté většině jde o reportážní a dokumentární snímky z utečeneckých táborů nebo ze života různých národnostních komunit. Soubor City v cizím city, který letos vytvořila Barbora Kuklíková jako svou bakalářskou diplomovou práci na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě pod pedagogickým vedením Aleše Kuneše, je výjimečný nejenom tím, že se zaměřuje na subjektivní svět čtyř mladých emigrantů v Praze, ale i tím, že přitom kombinuje postupy dokumentární a inscenované fotografie. Postmodernismus zrelativizoval mnohé téměř všeobecně uznávané zásady umělecké tvorby. Mimo jiné i představu, že dokumentární a inscenovaná fotografie tvoří dva zcela odlišné póly a že jakékoliv aranžmá je nepřípustně vzhledem k autentičnosti a objektivitě fotografického dokumentu. Ačkoliv víme, že i autoři mnohých proslulých reportážních a dokumentárních záběrů si pomohli nepřiznaným inscenováním (vzpomeňme za všechny jenom dvě ikonické fotografie z konce 2. světové války – umisťování praporů nad berlínským Reichstagem od Jevgenije Chalděje a na tihomořském ostrůvku od Joe Rosenthala), teprve současní tvůrci Jeff Wall, Philip-Lorca diCorcia, Tina Barney, Gregory Crawdson, Istvan Balogh, Elinor Carucci a další zcela otevřeně dříve nevídaným způsobem mísí skutečnost a fikci a vytvářejí díla, která na první pohled vypadají jako bezprostřední momentky autentické skutečnosti, ale jsou přitom velmi pečlivě aranžována. Také Barbora Kuklíková nezakrývá, že postupuje podobně. Ve svém cyklu sleduje život čtyř mladých cizinců – Vietnamce Le Bat Dunga, Slovenky Kataríny Janigové, Syřanky Natali Zein a Rusa Alexandra Sevrjukova – v české metropoli a ukazuje nejenom jejich autentické domovy, práci nebo záliby, ale snaží se symbolicky zobrazit i jejich pocity, touhy a sny stejně jako obrazově naznačit jejich radost, nervozitu, napětí, klid, očekávání či samotu. Vycizelované kompozice těchto snímků a mimořádně invenční využití barev, jejichž psychologické působení pomáhá při vizualizaci různých emocí, svědčí o velké výtvarné erudici Barbory Kuklíkové, která se s úspěchem věnuje i experimentální fotografii, fotografickým ilustracím (napsalo o nich i výbornou teoretickou diplomovou práci) či vytváření internetových stránek. V mnoha snímcích převládá jedna výrazná barva, nejčastěji zelená a modrá, takže záběry působí až monochromaticky, často se však na fotografiích objevují zneklidňující červené akcenty nebo naopak tlumené tóny a příšeří, akcentující pocit intimity. Velkou roli hrají i stíny a ostré kontrasty světla a tmy, které mají i  metaforickou roli. Samotní protagonisté jsou nezřídka zachyceni jen v detailech nebo dokonce v pouhých siluetách a o jejich charakteru, náladách nebo koníčcích svědčí především prostředí, v němž se pohybují, a předměty, jimiž se obklopují. Bára Kuklíková se postupně se všemi fotografovanými spřátelila a pronikla do jejich vnitřního světa, který se potom pokusila obrazově vyjádřit. Její fotografie, promyšleně složené do tematicky, motivicky i barevně ucelených sekvencí o čtyřech záběrech, působí jako fotosky z krátkých filmových příběhů, jež ve svém souhrnu poskytují mnohovrstevnatý pohled na čtyři mladé lidi, žijící daleko od svých domovů a svých rodin. Nejsou to typické sociologické studie, protože autorka  nám mnoho neříká o společenském, kulturním či náboženském zázemí fotografovaných, o důvodech jejich emigrace ani o vztazích, které si vytvořili v Praze, ale soustřeďuje se především na psychologické vykreslení jejich osobností, na symbolické obrazové vyjádření jejich představ a pocitů, a současně nám touto subjektivní výpovědí o svých přátelích odhaluje leccos i o sobě.

        Vladimír Birgus