24/6/2004
Veronika Zapletalová - Chataři, zahrádkáři a my
V projektu Chataři usiluje Veronika Zapletalová víceméně věcně a chronologicky postihnout typologii rekreačních staveb, včetně lokálních proměn a módních vln. Chaty říkají o svých majitelích téměř vše. Jsou to objekty, které v bohaté šíři odrážejí politické tlaky, sociální a psychologické vztahy, tvoří pozoruhodnou hmotnou kulturu, která výmluvně hovoří o estetické kreativitě, vkusu a vzdělání svých majitelů. A tak přestože stojí v centru zájmu autorky a jejího fotoaparátu chata, zkoumán je vždy především chatař.
Přinejmenším od druhého desetiletí dvacátého století rekreační stavby výrazně ovlivňují ráz české krajiny i náš vztah k volné přírodě. Jako jeden z projevů novodobého romantismu přichází tato forma trávení volného času s rozvojem měst a v přímé reakci na městský urbanismus. Během čtyř desetiletí socialismu se staly chaty a chalupy spolu s automobily typickým znakem reálně existujících společenských a ekonomických rozdílů. A jako jedna z mála povolených forem soukromého vlastnictví poskytovaly tisícům Čechů a Slováků únik z veřejné sféry, kde se nemohli realizovat, do jejich osobního mikrosvěta, kde byli relativně svobodní.
Typicky české „kutilství“ našlo v chatařských koloniích skutečné eldorádo pro výtvarné řádění a lidovou tvořivost svých majitelů. Dodnes si pro mnohé nese chatařství kouzlo nerušeného vnitřního světa, ve kterém se mohou plně „upotřebit“ - světa víkendů a „nemusení“, chráněného před okolím, díky politickým událostem často nepříznivým. Poskytuje vzrušení ze zakázaného a tedy lákavého, co se jinak nedělá, ať už v oblékání, režimu dne, až po konvence a vztahy mezi lidmi.
Výstava Veroniky Zapletalové tak rozkrývá jeden z osobitých českých fenoménů. Podobně jako industriální stavby je tato architektura bez architektů, „primitivní“ architektura nebo snad i „architektura ničeno“, velice podnětná – tyto stavby anonymních tvůrců nás obklopují nejvíce a systematicky tak ovlivňují naše vnímání. A naopak, v těchto „nálezech“ projevů každodenní tvořivosti je fixován záznam duše společnosti a nás samých.
Typicky české „kutilství“ našlo v chatařských koloniích skutečné eldorádo pro výtvarné řádění a lidovou tvořivost svých majitelů. Dodnes si pro mnohé nese chatařství kouzlo nerušeného vnitřního světa, ve kterém se mohou plně „upotřebit“ - světa víkendů a „nemusení“, chráněného před okolím, díky politickým událostem často nepříznivým. Poskytuje vzrušení ze zakázaného a tedy lákavého, co se jinak nedělá, ať už v oblékání, režimu dne, až po konvence a vztahy mezi lidmi.
Výstava Veroniky Zapletalové tak rozkrývá jeden z osobitých českých fenoménů. Podobně jako industriální stavby je tato architektura bez architektů, „primitivní“ architektura nebo snad i „architektura ničeno“, velice podnětná – tyto stavby anonymních tvůrců nás obklopují nejvíce a systematicky tak ovlivňují naše vnímání. A naopak, v těchto „nálezech“ projevů každodenní tvořivosti je fixován záznam duše společnosti a nás samých.