FotoFest v texaském Houstonu byl v době svého založení v roce 1986 jediným mezinárodním festivalem fotografie na celém americkém kontinentu. Dnes mu vyrostli konkurenti ve velkých mezinárodních festivalech Měsíc fotografie v Montrealu, Kontakt v Torontu a Fotoseptiembre v Méxicu i v menších fotografických přehlídkách v Austinu, Portlandu, Atlantě, Santa Fe a Palm Beach přímo ve Spojených státech, v kanadském Halifaxu, v mexických městech Guadalajara a Xalapa, v argentinské metropoli Buenos Aires, ve venezuelských městech Caracas a Clarines nebo v brazilské Curutibě. Houstonský festival však mezi nimi stále vede v počtu výstav: letos jich v oficiálním programu bylo téměř 170.

Stejně jako v minulosti ovšem kvantita mnohdy převládala nad kvalitou, protože nezřídka šlo o malé expozice několika průměrných snímků místních fotografů v různých barech, restauracích, nákupních střediscích či bývalých skladech, navíc někdy vzdálených od centra města mnoho kilometrů. Na druhé straně je však třeba ocenit, že zakladatelé a dosavadní ředitelé FotoFestu Fred Baldwin a jeho žena Wendy Watriss programově nechtějí získávat enormní počty diváků nejatraktivnějšími výstavami populárních fotografických hvězd typu Helmuta Newtona či Annie Leibovitz, ale snaží se představovat fotografie, které jen jinak obtížně pronikají do komerčních galerií v USA. Proto tak často uvádějí výstavy z Latinské Ameriky, Číny, Afriky nebo východní a střední Evropy.
I když značná část expozic byla tentokrát věnována novým technologiím, největší zážitky poskytly výstavy klasické fotografie. Z nich na předním místě nepochybně stála dosud největší retrospektiva jednoho z předních průkopníků amerického subjektivního dokumentu Louise Faurera, vysoce ceněného historiky a teoretiky fotografie, ale téměř neznámého v širší veřejnosti. Přitom expozice v houstonském Muzeu výtvarných umění jasně dokázala, že Faurer tvořil už na sklonku 30. let a během následující dekády na ulicích New Yorku a Filadelfie výrazně expresivní záběry lidí ztracených v davech velkoměst. Jeho fotografie svým důrazem na obsahový podtext a vizuální symboly i tehdy neobvyklým využíváním netradičních výřezů, redukované tonální škály či pohybové neostrosti předjímaly mnohé prvky z daleko známějších děl Roberta Franka či Williama Kleina. Progresivita Faurerových snímků ještě vynikla v porovnání s výstavou daleko tradičnějších záběrů z New Yorku v období 1947-1959 od jiného téměř zapomenutého fotografa, Němce Clemense Kalischera, který vyhledával v americké metropoli mnohem lyričtější chvíle. Vynikající úroveň měla velká expozice vizuálně silných fotografií tradičního života v Řecku od Johna Demose, uvedená už předloni na Měsíci fotografie v Bratislavě, přehlídka italské fotografie z období po 2. světové válce, na níž dominovaly do téměř kaligrafické podoby stylizované dokumenty a krajinářské snímky od nedávno zesnulého Maria Giacomelliho, i cyklus Tulsa, v němž na začátku 70. let zobrazil Larry Clark život mladých narkomanů.
Samotní organizátoři festivalu si mimořádně považovali výstavy Ruský piktorialismus, která poprvé v USA představila romantické krajiny, žánrové výjevy a portréty od Sergeje Lobovikova, Alexandra Grinberga, Nikolaje Petrova a dalších autorů. Ti měli mimořádnou smůlu - nepřála jim ani doba po bolševické revoluci, považující jejich tvorbu za buržoazní přežitek, ani současnost, dávající přednost ruské avantgardě. Vedení galerie v areálu jedné firmy, v níž výstava z majetku jednoho ruského sběratele v Houstonu proběhla, se postaralo o malý skandál, když nedovolilo vystavit dvanáct klasických Grinbergových aktů z 20. let. Takové puritánství dnes překvapuje i v samotné Americe - vždyť třeba v Metropolitním muzeu v New Yorku ve stejné době probíhala výstava eroticky zaměřených surrealistických děl s některými díly na hranicích pornografie.
Na skutečnost, že letošní FotoFest klade akcent na digitální technologii a nová média, upozorňovalo v ulicích Houstonu několik projíždějících automobilů se zabudovanými projekčními plochami na zadních stěnách, na něž se promítaly fotografie a krátké videoprogramy. Nebezpečí využívat nejnovější techniku k povrchním formálním efektům na hranici či za hranicí kýče se ovšem dokázala vyvarovat jen část z více než čtyř desítek expozic počítačem upravovaných snímků - například výstava fascinujících portrétů od novozélandského fotografa George Krause nebo přehlídka novějších digitálně manipulovaných fotografií z cyklu Kódy tváří od německého fotografa, teoretika a vydavatele Andrease Müllera-Pohleho. I z letmé prohlídky této časti FotoFestu bylo zřejmé, že nejnovější technologie se zatím s daleko větším úspěchem uplatňují v reklamě než v umělecké fotografii. Je však nepochybné, že i tady s její pomocí začínají vznikat myšlenkově hluboká a vizuálně kultivovaná díla.