Rudolf Koppitz (1884 - 1936), je dnes asi nejvýznamnějším ze svým způsobem opomíjených a dnes znovu objevovaných rakouských umělců českého původu. Neuvádí jej ani Encyklopedie českých fotografů ani Encyklopedie českých výtvarným umělců, zmínka o něm chybí i v přehledech české fotografie aktu. Své první monografie se Rudolf Koppitz dočkal až docela nedávno. V němčině ve formě katalogu provázejícího před několika lety jeho výstavu v Rakousku, Německu, Francii a v USA ji vydala rakouská historička umění Monika Faber (1954), pracující ve sbírce grafiky a fotografie v Muzeu moderního umění ve Vídni. V katalogu vydaném ve Vídni v roce 1998 je tak na 142 vyobrazeních vůbec poprvé podán ucelený přehled celoživotního díla autora, kterého můžeme právem řadit na přední místa i v rámci dějin české fotografie.

Rudolf Koppitz se narodil v obci Skrbovice č. 23 (německý název obce je Schreiberseifen) v okrese Bruntál 3. ledna 1884. Pokřtěn byl 6.1.1884 v Bruntále (něm. Freudenthal). Pocházel z chudé evangelické rodiny, měl šest sester, ale čtyři zemřely už v dětském věku. Po ukončení národní školy, mohl docházet do odborné školy jen díky stipendiu. Nakonec se vyučil přímo ve Freudenthalu u fotografa Roberta Rottera. Závěrečnou zkoušku vykonal v roce 1901.
Kariéru zakázkového fotografa začíná Koppitz v malých ateliérech v nejrůznějších provinčních oblastech císařství. Krátce měl ateliér v Opavě, ale potom se usadil a pracoval jeden a půl roku v ateliéru v Brně u Carla Pietznera, který vlastnil desítku ateliérů v Berlíně, Waršavě, Sant Petěrburgu, Moskvě a ve Vídni s více než 300 pracovníky. Toto zaměstnání sehrálo pro Rudolfa Koppitze důležitou roli - poprvé se zde seznámil s prominentním publikem. Po třech letech nastupuje do povinné vojenské služby. Poté pracuje opět v Opavě, v severních Čechách, v Drážďanech.
V roce 1912 se nečekaně rozhoduje k riskantnímu kroku do neznáma - nechává živnosti aby vstoupil zpátky na školu - na Grafický učební a vzdělávací ústav ve Vídni. V umělecky intenzivním vídeňském prostředí se setkává s okruhem svých budoucích kolegů, secesí až programově orientovaných k výtvarnému umění. Mezi nimi byly i později tak slavné osobnosti, jako například fotograf Josef Anton Trčka nebo Koppitzův blízký přítel malíř a grafik Egon Schiele. Rudolf Koppitz se stává členem „Wiener Camera Clubu“. V jeho volné fotografické tvorbě v tomto období dominují náladové krajiny, veduty a významné vídeňské památky podané technikou bromolejotisku, gumotisku nebo uhlotisku. Rád zachycuje divokou, dosud nezkulturněnou přírodu: především moře, skaliska a hory.
V této době a pod vlivem okolního prostředí také začíná vytvářet své první inscenované symbolistické skupinové akty, vycházející úzce z estetiky vídeňské secese. První práce ještě prozrazují vliv svého učitele Karla Nováka a japonského umění zprostředkovaného mu především Gustavem Klimtem. Už v těchto letech těsně před I. světovou válkou fotografuje také vlastní autoportréty. Zachycuje se na nich s fotoaparátem, při fotografování v krajině. Pevný smysl pro harmonii a precizní kompozici osvojený v Grafickém učebním a vzdělávacím ústavu si také ve své tvorbě podrží, přes všechny tématické proměny, po celý život.
Na frontu I. světové války nastoupil na konci července 1914. Jeho snímky jsou najednou přímé, prosté dalších zásahů, téměř dokumentačně popisné. Načas dokonce přestává užívat širokou škálu ušlechtilých tisků, omezuje se na pigment. Jako průzkumný letec rakouské armády ve vzduchu kromě vojenských úkolů fotografuje letadla, spojenecká i ty nepřátelská, ale na jeho leteckých fotografiích se objevují též krajiny. S velkou oblibou snímá především zrcadlící se vodní plochy, využívá geometrické kompozice křídel letadla a jeho vzpěr. Ve volných chvílích fotografuje tanečnice nebo sedláky v lidových krojích. Na četných snímcích ovšem zachytil i život řadových vojáků ve vojenských leženích a při bojových akcích. Jeho snaha o dokumentaci se však propojovala i s dobově vnímanou uměleckostí fotografie, často těžil z impresionistické výrazně emotivní a dramatické nálady, protivětla, mlhy, západu slunce, bouřlivých mraků.
V následném meziválečném období se stal Rudolf Koppitz nejvýznačnějším představitelem rakouské fotografie z řad zastánců tradicionalistické "umělecké fotografie", kteří si oproti dobově aktuálním avantgardním výbojům obracejících se ke struktuře fotografického média a těžících z nejrůznějších experimentů, podrželi četné reminiscence na secesi a symbolismus. I nadále se inspirovali literaturou, malířstvím, hudbou i divadlem, hojně užívali měkce kreslících objektivů a nejrůznějších speciálních technik přibližující veristickou, na realitě závislou fotografii blíže ke grafickým technikám. Nejvýznamnější jsou jeho inscenované, často mnohafigurální akty plné symbolických odkazů. Oblíbeným Koppitzovým motivem bylo spojení nahé tanečnice s několika oděnými postavami. Mnohokrát variovaným námětem těchto fotografií byla polarita ducha a hmoty a motiv pohybu i smrti.
Skupiny těl někdy komponoval do póz podle kreseb a soch rakouského umělce a Koppitzova přítele Gustina Ambrosiho a Augusta Rodina. Blízké jsou i paralelně vznikajícím Drtikolovým snímkům ve stylu art deca. Avšak zatímco gesta žen a kompozice Drtikolových symbolizujících aktů jsou dynamické a otevřené (nabízí se paralela s vrcholně barokní sochařskou tvorbou "in aria"), Koppitzovy kompozice a přímo i gesta žen jsou klasicizující, uměřené, celkové uspořádání je výrazně uzavřené a dostředné.
Vedle četných tanečních studií vzbudil mezi svými současníky pozornost mužskými akty - především autoportréty, které vytvářel hlavně od roku 1923. Koppitz je oproti Františku Drtikolovi neváhal vystavit na všech velkých výstavách, jichž se svými díly účastnil. Snímky většinou zobrazovaly fotografa realisticky ve volné přírodě, v horách nebo na skále v moři. Přesto jsou v nich přítomny všechny symbolické odkazy a znaky, kterými je celé Koppitzovo dílo prostoupeno, a ve velké míře ovlivnily i jeho pozdní fotografie. Ve třicátých letech se jeho tvorba radikálně proměňuje, vrací se k některým motivům z let I. světové války, věnuje se zobrazování života vesnických obyvatel a krajiny celého území Rakouska.
Koppitzova díla jsou charakteristická precizním důrazem na formu, hru světelných linií a ploch, práci se stínem. Ještě přesvědčivější se tyto rysy stávají díky mimořádně mistrovskému zpracování, se kterými Rudolf Koppitz všechny umělecké tiskařské techniky prováděl. S pomocí barevného gumotisku, pigmentového nebo bromolejového tisku vytvářel velkoformátové tisky, které se pro jeho současníky staly přímo příkladnými vzory uměleckých nároků fotografie.
Svým přístupem k fotografii a celoživotním vlivům secese navazoval na členy rakouského "Trojlístku" (či "Tria") - Hanse Watzka (1848 - 1903), Hugo Henneberga (1863 - 1918) a Heinricha Kühna (1866 – 1944). Blízký byl také tvorbě českých rodáků Karla Nováka, Josefa Antona Trčky a přímo v českých zemích žijícího Františka Drtikola nebo Adolfa Schneebergera.
Ale zatímco náš František Drtikol se na začátku dvacátých let přesouvá od secesně symbolistických kompozic k abstraktněji vyjadřovaným metaforám ve fotografiích kde na důrazu nabývá zájem o světlo a stín v polohách art deca, už v kontextu dvacátých let je patrný tradicionalismus a určitá salónnost Koppitzovy tvorby v prostředí secesí stále ještě dýchající Vídně.
Dnes zná fotografa Rudolfa Koppitze víceméně jen malá skupina historiků, sběratelů a fotografů. Pokulhávání secesních fotografických tvůrců o několik let a možná i desetiletí za ostatními výtvarnými umělci je neřadí mezi modernistické inovátory. A s touto douškou na ně bylo pohlíženo jako na konzervativní, tradicionalistické tvůrce, jež velice záhy zastínili mnohem progresivnější umělci moderních uměleckých avantgard. Už přinejmenším dvě desetiletí přetrvávající inklinace k emotivněji zaměřeným tvůrcům a přehodnocování tradicionalismu a dogmatické nelpění na čistotě fotografického média spolu s naším Františkem Drtikolem rehabilitovala i "rakušáka" Rudolfa Koppitze.